Pozvání našeho slovinského člena POTK Borise Kožuha k týdennímu pobytu na letišti Grobnik u Rijeky jsme chtěli využít již v roce 2008. Viz diskusní téma „Boris Kožuh – možnost zalétat si u něj“ na členském fóru POTK. Z různých příčin se akce nakonec neuskutečnila. Letos však konečně vše klaplo. Boris byl pracovně vázán do úterý v Polsku, ale ještě v noci přejel domů a ve středu 18. 6. dopoledne už byl na letišti Grobnik. Prvními tu však byli Raňáci. To proto, že jsem vše poněkud popletl a přijeli jsme sem už v úterý večer. Celou tuto akci jsme zvolili jako takový malý výlet dvou současných českých penzistů na jih. Vyrazili jsme z Rané ve dvě po půlnoci v sobotu 14. 6. abychom stihli pozvání na oběd od našeho rakouského VGC kamaráda Ditmara v Korutanech. Zde jsme se také domluvili na další trase. Ditmar, sám velký cestovatel a také trochu i dobrodruh nám vytipoval zajímavé lokality Slovinska a severovýchodního cípu Itálie. Nebudu zde popisovat naše zážitky z cestování hornatou krajinou Slovinska, kdy jsme vždy přes den projeli nějakou trasu s případnými zastávkami tak, abychom navečer mohli postavit stany v nejbližším kempu. Zajímavé je, že o dva dny později projížděli téměř stejná místa i kolegové z Prostějova. Zmíním se tedy jen o letištích naší aeroklubácké kategorie, které jsme cestou navštívili. Tím prvním byl Bled. Sobota odpoledne, nikdo, jen čtyřčlenná partička sekala trávu kolem futrálů (tranďáků) s plastoni. Pozn.: „Plastoň“ = moderní větroň sklolaminátové konstrukce, většinou bílé barvy. Restaurace samozřejmě byla funkční a nabídky k vyhlídkovému letu Cessnou po okolí jsme z pochopitelných důvodů nevyužili. Dalším slovinským letištěm byl Bovec. Zde asi bylo k naší škodě, že jsme přijeli až v pozdní nedělní odpoledne. Aeroklubáci zde zrovna „balili“ provoz se dvěma Blaníky. Vlekají za ultralajty, oba Blaníci byly po EASA předepsané rekonstrukci křídel. Ten den, tedy 15. 6. létali výcvik (dvě žákyně) a příležitostné vyhlídkáče. Příjemní a vstřícní aeroklubáci. V koutě hangáru parkoval soukromý akrobatický oldtimer „Mačka“ dali jsme se tedy do řeči a vyměnili si své propagační materiály POTK, ale nezapomněli jsme ani na naši domovskou Ranou.
 
    Další den jsme vyrazili do Itálie, navštívili Terst s historickým pobřežním molem, kde se v hluboké minulosti konaly rychlostní závody hydroplánů (tak tedy další letiště). Odtud jsme pak pokračovali opět přes Slovinsko dál na jih a podél západního pobřeží chorvatské Istrie. Samozřejmě jsme neopomenuli antické památky v přístavu Pula. Odtud jsme se pak pustili přes hory a doly zpět na sever, do Rijeky, resp. na letiště Grobnicko Polje. Cestou jsme navštívili další letiště ve Vrsaru. Zrovna „otevírali“. Abych to vysvětlil. Tyto končiny žijí převážně z cestovního ruchu. Proto i zde jsme museli počkat do otvírací hodiny jakéhosi „Airparku“. Na můj dotaz, zda můžeme dva letci z Česka projít kolem stojánky (jednomotoráků) Cessen, Pipera a nějaké Socaty, něco vyfotit a že pojedeme dál, bylo mi odpovězeno, že půjdeme na komentovanou prohlídku s průvodcem, samozřejmě po zaplacení řádného poplatku cca 10 € a až po té rodině s dětmi, kteří tu zde byli už před námi. Možná i následná naše nas..nost přispěla k tomu, že Jirka přišlápl při odjezdu odtud plynový pedál poněkud prudčeji a přivodil tím poruchu v motoru jeho Opelu Sigma. A opravuj moderní auto s všelijakými elektronickými řídícími jednotkami. Odtud jsme tedy pak dál pokračovali jen na asi třetinový výkon motoru, opět přes hory a doly, protože jsme chtěli samozřejmě ušetřit na poplatcích za autostrádu, ale asi také díky autorativnímu ženskému hlasu naší satelitní navigace. Inu, starému navigátorovi na pravém sedadle a jeho mapám se už v dnešní době nevěří...
 
    Nasměrováno jsme měli na severovýchod, na letiště Grobnicko Polje nedaleko Rijeky. Že jsem si popletl datum a tudíž náš příjezd byl o den dřív, to už je jiná záležitost. Čekalo nás jen dobře uzamčené a tiché letiště s vojenským rázem. Fungovala zde jen místní restaurace s cenami jen o málo nižšími než u nás na Ruzyni. Dula velmi silná bóra (místní vichr z hor), že jsme nebyli ani schopni postavit si někde stany. Roztáhli jsme tedy karimatky a spacáky pod borovicí za nízkým živým plotem, který nás aspoň trochu ochránil před nárazy větru. Noc byla teplá, i když (velmi) větrná. Přečkali jsme ji bez újmy. Z restaurace zavoněla opékaná slanina a tak jsme vyrazili na snídani. Dopoledne přijel organizátor této akce Boris Kožuh a několik jeho leteckých přátel. Toho dne jsme ještě nelétali. Prohlédli jsme si tedy podrobněji areál, včetně „ukrytých pokladů“, schovaných v temných zákoutích hangáru. Kromě několika motoráků (An-2, Cessny a pod.), ultralajtů, tu nechyběl Blaník a právě v těch koutech byly dvousedadlovky Wassmer Bijave a maďarská Góbé. Obě jsou privátní, Góbé čeká jen na maďarsko – chorvatský překlad letové příručky.
 
    Odpoledne nás vzal Boris s sebou domů. Bydlí „nedaleko“ ve slovinském přístavním městě Koper. Z terasy jeho bytu nad zálivem byl nádherný výhled na moře, město, přístav, ale i na svahy blízkého italského přístavu Terst. Ve čtvrtek ráno jsme se vrátili zpět na letiště, své stany už tu měli postavené další „účastníci zájezdu“ dva prostějovští Jirkové (Džordž a Stréc), Jaromír Piskáček s kamarádem Pavlem Sobotkou a Sváťa Vítek s rodinou. Sestavili jsme Muchu Std. a Ka7 z aeroklubu Vitar Split. Svaťovo Orlíka jsme zatím nechali na transporťáku a pustili jsme se do létání v autovleku. 1600m dlouhá asfaltová dráha umožňuje poměrně velmi vysoké vleky. Aspoň rozhodně velmi vysoké, v porovnání s našimi ranskými dvěma sty metry. Aerovleky (jsou tu poměrně drahé) jsme si nechali na zítra, mělo se ještě vylepšit počasí. A protože k řádné dovolené na Jadranu patří koupání v moři, po zavření hangáru jsme navečer stihli i to.
 
    V pátek 20. 6. přiletěli další letečtí kamarádi z Prostějova se Z-43. Letí si totiž tento stejný týden, společně s jedním ultralajtem takový aerovandr po jadranských ostrovech. „Táboří“ na ostrově Sinj. Složili jsme Orlíka, a protože se místní vlekař od Aeronky Citabria ještě nedostavil, létáme aerovleky za prostějovskou třiačtyřicítkou. Inu dlouhá asfaltová dráha je pro tohle „vlekadlo“ jako stvořená. V pátek ráno odjela chorvatská parta, spolu s Džordžem na další letiště Otočac, zkontrolovat výšku travního porostu a provětrat tamní čtyřbubnový naviják. Ostaní jsme jako obvykle pokračovali v autovlecích, po polední siestě se pak všechny tři éroplány uchytili v termice a my zbylí odjeli na koupání k moři.
 
    Co dál popisovat jednotlivé starty „nahoru-dolů“ za vlečným autem Jeep Cherokee, nebo jak se dá plachtit nad těmito více jak 1500m vysokými kopci a s výhledem na moře (létat jsme tam nesměli – sestupový koridor mezinárodního letiště na ostrově Krk). Celkově to byla povedená akce. Zalétali jsme si termiku i svahy, exotické starty za automobilem (16x), aerovleky za Z-43 (2x) a hornoplošníkem Citabria (4x), na letišti Otočac navijáky s rumunskou dvousedadlovkou IS-28 (6x). Celkem jsme nalétali cca 10,5 hodiny. (Všechny údaje se týkají jen české výpravy.) Samozřejmě tu létali i slovinští a chorvatští piloti, kteří např. létali autovleky ještě celou neděli, kdy polovina z naší výpravy už vyrazila k domovu a druhá půlka se vydala na výlet do hor nad letištěm.
 
    V neděli odpoledne jsme pomohli s demontáží Ka7 a opustili letiště Rijeka - Grobnik. Cílem bylo slovinské letiště Postojna, známé svou velkou sbírkou létajících i nelétajících oldtimerů. I zde jsme byli vstřícně přijati jako oldtimer kolegové "od fochu". Po večeři v letištní restauraci jsme se opět rozdělili, když Svaťova rodina pokračovala rovnou domů a Raňáci se vrátili zpět k moři do Koperu, k Borisovi domů. Odtud jsme vyjeli až v pondělí ráno s ještě jednou plánovanou zastávkou na posledním, osmém letišti. Cestou domů jsme totiž ještě navštívili bývalé rakouské Flugmuseum ve Spitzerbergu, v nedávné době přemístěném do areálu továrního letiště firmy Dimona ve Weiner Neustadtu. Fotografie z našich cest si můžete prohlédnout na http://mezerajos.rajce.idnes.cz/
 

-jm-