A přeskočím rovnou k našemu letošnímu výletu do Anglie, na akce Vintage Glider Clubu. Na VGC Randezvous jsme vyrazili spolu s Jirkou, Ulfem a Hol´s der Teufelem v krytém tranďáku v pátek 26. července navečer. Cesta do Challock v Kentu byla dlouhá, ba až předlouhá. Neobešla se samozřejmě bez příhod. Tou první byl dopolední průjezd studenou frontou kdesi na dálnici podél holandského pobřeží. Svou učebnicovou oblačností se hlásila už z dálky a nastoupila na nás s patřičnou razancí. Během okamžiku se zcela setmělo, teplota klesla o celých 12°C a déšť dosáhl takové intenzity, že řidiči svá auta na dálnici zastavili, ať byli v jakémkoli jízdním pruhu. Ti co pokračovali v jízdě, pak mezi nimi bravurně kličkovali. To celé se však odehrávalo velmi malou dopřednou rychlostí. Stěrače totiž příval vody vůbec nebraly, průhlednost předního skla byla jen tak asi necelý centimetr za pohybující se gumičkou stěrače.
 

 
    Já tedy pokyvujíc hlavou v jeho trajektorii sledoval provoz, resp. rozsvícená světla aut tak 3 až 5 m před námi a Ulf udržoval směr jízdy podle navigační krabičky před sebou. Dalo by se to definovat jako jízda autem IFR po dálnici. Ostatně podobné počasí dorazilo za dva dny i do Česka. Protože Ulf se za řízením celou cestu nenechal vystřídat, udělali jsme polední pauzu ve velmi pěkné samoobslužné čínské restauraci někde v Belgii. Že je samoobslužná, to nám chvilku trvalo. Sličná servírka nám přinesla objednané nápoje a příbory, něco s úsměvem čínskovlámsky zažvatlala a odkvačila. Naštěstí bylo za chvilku poledne a do restaurace se začali hrnout (ano, hrnout) návštěvníci a my konečně pochopili, že jídlo si máme podle chuti sami vybrat a nabrat v dalších vnitřních prostorách. A bylo z čeho vybírat. Od nějakých naklíčených semínek, různých kořínků a hub, přes všelijaká masa, včetně ryb a nějakých, snad dokonce živých plžů. Omáčky všelijakých barev, od sladkých až po velmi ostré. Nechyběla spousta různé zeleniny a ovoce čerstvého i kompotovaného, zmrzlina mnoha barev a chutí. Oči by jedly, ale žaludek máme jen jeden. Ceny byly jednotné, odpovídající tak trojnásobku ceny na začátku objednaného nápoje. Následovala pak jen celkem nudná cesta v nadmořské výšce -4 až -8 m belgickou dálnicí do francouzského přístavu Dunkerque. Pro nás suchozemce je jakákoliv plavba lodí po moři působivou záležitostí, obzvlášť když pak z mlhavého oparu vystoupily bílé útesy doverské...
 

 
    Na levostranný silniční provoz si náš šofér Ulf zvykl hladce. Skutečná hrůza nastala až s prvními kruhovými objezdy na křižovatkách. I směrové tabule, umístěné na „druhé“ straně, jsme „chytali“ třemi páry očí na poslední chvíli. Do večera jsme byli na letišti Challock. Následovalo uvítání, stavění stanů a další frontální bouřka. Vše dohromady. Takže uvítací dojem „na jedničku“. Druhý den (neděle) dopoledne zahajovací brífink. Počasí slunečné ale větrné. Za pomoci starých známých Maďarů montujeme Teufela a jejich Cimboru. Večer se na trávníku před klubovnou začíná týdenní turnaj v jakési pálkované. „Bat & Trap“, něco mezi naším špačkem a softbalem. Počasí pokračuje i v dalších dnech. Předvádíme autovleky s HdT. Jeden den jsme si „dovolili“ autovleky bez dovolení, nízký svah před letištěm perfektně nosil, ale oblačnost nad letištěm byla jen ve 150 m a tak nám byla tato iniciativa po druhém startu rezolutně zakázána. Každý večer zde byl nějakým způsobem organizován, kromě již zmíněné pálkované, kde se do finále dostaly týmy Kentu a Dánska, se konaly hudební produkce a jeden večer byl věnován kvízové mezinárodní soutěži. Náš tým, složený z Čechů, Maďarů, Poláků, jedněch holandských manželů a jednoho Sasa, skončil jako poslední. Ne snad, že bychom byli tak nevědomí, ale povětšině jsme vůbec nerozuměli smyslu otázky a „stříleli jsme na zdař bůh“ jen tak asi, na dané téma. Ještě se pochvalně vrátím k hudebním skupinám. Jak tady v Challocku, tak i posléze v Lashamu to byl opravdu zážitek. I když šlo převážně o amatérské hudebníky, podání bigbítových hitů z šedesátých let skutečnými Angličany bylo téměř stejné, jako poslouchat skutečné Stouny, Beatles, Birds a další z oněch „starých dobrých časů“.
 

 
    V průběhu tohoto týdne jsme využili jednoho deštivého dne k výletu na leteckou základnu Manston ve východním výběžku kentského hrabství. Za 2. sv. války zde působili i naši letci. Dnes je základnou námořních záchranných vrtulníků a souběžně slouží i civilní, převážně nákladní dopravě. Jsou zde však umístěna dvě letecká muzea. Jedno je věnováno Supermarine Spitfiru (Mk.XVI) a Hawker Hurricane (IIc), to druhé pak spravuje místní historická nadace a je věnováno mastonské letecké základně od 1. sv. války po současnost. Cestou zpět jsme se stavili v historickém městě Canterbury. Prohlídku stejnojmenné katedrály jsme sice už pro pokročilý čas nestihli, ale procházka uličkami tohoto starobylého města stála určitě za to. Randezvous v challockém Kent Gliding Clubu uběhlo jako voda. Létalo se téměř denně, právě i zásluhou nízkého, ale věčně ofukovaného táhlého svahu před letištěm. Startovalo se navijákem nebo aerovlekem za Piper Pawnee. Tyto „vykuchaní práškaři“ jsou v Británii velmi populární vlekadla. V pátek 2. 8. přesun do Lasham. Při této příležitosti nastala jistá komplikace. Ještě večer jsme se domluvili na poledním odjezdu. Kluci však vstali dřív, sbalili stany a já si klidně vyspával do devíti, pak v klidu posnídal a..., nikdo z nich mne nedokázal jít vzbudit dřív, nebo aspoň upozornit, že bude lepší vyrazit hned ráno, kvůli pátečním zácpám na dálnici kolem Londýna. Bydlel jsem totiž ve stanu dost vzdáleně od nich a nějak jsem si jejich ranní činnosti nevšiml. Byl jsem s balením hotov o půl hodiny dřív, než zněla dohoda, ale to už bylo špatně. Zácpy na dálnici byly a Ulf z toho byl nevrlý ještě dlouho. Nálada se mu zlepšila až několik dní na to, když si v Lasham zalétal snad se všemi anglickými větroni. Ale nepředbíhejme. Letiště v Lasham sloužilo za války jako základna bombardérů. Obvyklé tři asfaltové dráhy do písmene A.
 

 
    Sídlí zde několik plachtařských klubů, převážně Londýňanů. Počítali jsme venku ukotvené plastoně a jejich futrály. Kolem druhé stovky se nám už začaly plést a tak náš odhad byl cca 270 laminátových větroňů. Všechny ukotvené venku pod širým nebem, kolem dokola letiště. Vždy poblíž pak byly shluky „mobilhoumů“, nebo jak se ty velké domky na kolečkách jmenují. Inu bohatí Londýňané. Náš kemp byl vyhrazen na tom nejvzdálenějším koutu letiště. Elektřina fungovala, wifina vůbec a tak jsme se utábořili poblíž našich bavorských kamarádů, mezi Austrálií, Švýcarskem a Holandskem. Později se k nám přidal ještě Dittmar z Rakouska a Arno z Berlína. Pro vodu to bylo asi 300 m, na toalety a sprchy ještě o 100 metrů více. K „rally office“, klubovně s restaurací a brífinkovému stanu to bylo tak 1,4 km. Takže když jsi něco ráno zapomněl ve stanu, jednoduše jsi se bez toho celý den obešel. Kdo měl s sebou kolo, byl „vysmátej“. Organizace létání perfektní. Na některé ostrovní zvláštnosti jsme si už totiž zvykli. Dva velmi výkonné navijáky tahaly běžně do 600 m. Aerovleky zajišťovala celá letka místních profesionálních i soukromých vlekadel. Samé „dospělé“ vlečné. Britové totiž ULL a motokluzákům příliš nedůvěřují. Okruhy se létaly vždy na tu stranu dráhy, do jakého příštího startu jsi se chystal. Takže např., když jsi chtěl na naviják, letěls levý okruh, a když na aerovlek, okruh i přistání bylo doprava. Všechny kluzáky zde měly zakázáno jakékoli rádiové spojení na lashamské frekvenci. No, vůbec se nedivím při takovém provozu. A do toho si občas (tak jednou denně) přistál nějaký ten Boeing, převážně bez okýnek.
 

 
    Letiště souběžně sloužilo pro nepravidelnou, většinou cargo dopravu. Na opačném koci letiště se nacházel velký areál nějakých leteckých opraven, kde bylo „zaparkována“ cca dvacítka dopraváků. Zajímavá byla součinnost této „velké“ dopravy s klubovým provozem. Přibližně dvacet minut před vzletem, nebo přistáním dopraváku, vyrazily z odbavovacího místa po ranveji čtyři blikající mikrobusy. Vyhnaly všechny z dráhy na trávu, obsadily všechny čtyři příjezdy z pojížděček a po přistání, či odstartování té smrduté obludy se zas všichni vrátili ke svému navijákování atd. Ještě jednu zvláštnost musím zmínit. Bezmotorový výcvik zde probíhal s klubovými ASK-13 denně od časného rána až do tmy(!). Dráhy přitom nebyly osvícené. Na našich ranních brífincích se vždy vyhodnotil minulý den. Rozdávaly se ceny (lahve s vínem), ale i pokuty. Za kroužení nad navijákem, za nebezpečné manévry při přiblížení, ale i třeba za přecházení dráhy, parkování na zakázaném místě apod. Pokuty činily až 20 GBP do kasičky pořadatelů. Večery byly opět věnovány různým činnostem – hudební produkce, výuka tradičních ostrovních tanců, kriketový zápas Anglie versus zbytek světa, grilování. Do toho mezinárodní večer, anglický večer. Středeční dopoledne bylo věnováno výroční členské schůzi. Té samozřejmě den předem předcházelo zasedání zástupců jednotlivých zemí.
 

 
    Letošní rok je jubilejní. VGC slaví čtyřicátiny. U té příležitosti byl vydán knižní seznam létajících a právě zachraňovaných historických kluzáků, sepsaný samotnými členy VGC. Na několika dalších stranách pak jsou popsány vzpomínky zakládajících členů, seznam všech dosud konaných IVGR (mezinárodních sletů) a Randezvous a všechny za čtyřicet let udělené ceny a uznání. U příležitosti čtyřicátin bylo v Lasham otevřeno britské plachtařské muzeum. Právě plachtařské muzeum s létajícími exponáty bylo velkým snem předloni zemřelého Presidenta VGC Chrise Willse. Výtěžek z jeho pozůstalosti a mnohé sponzorské dary z celého světa daly základ k postavení nového hangáru Gliding Heritage Centra (http://www.glidingheritage.org.uk). Krátce závěry z těchto schůzí – VGC má k pololetí letošního roku něco přes devět set členů z 28 zemí celého světa. Nejvíce organizovaných příznivců je z Británie (315), následuje Německo (270), Nizozemí (63) a Švýcarsko (49). Pro zajímavost – z Česka jsou 4 a Slovenska 3 členové VGC. Následující akce byly předvedeny v perfektně připravených e-prezentacích, vždy s výkladem zainteresovaného člena VGC. Takže:
 
2014  Randezvous: 26. - 31. 7. Wilsche (DE), 42. IVGR: 2. – 14. 8. Arnborg (DK)
 
2015  Randezvous: 20. - 25. 7. Venlo (NL), 43. IVGR: 27. 7. – 6. 8. Terlet (NL)
 
2016  Randezvous: 25. - 30. 7. Öripää (Fin), 44. IVGR: 1. – 11. 8. Rayskälä (Fin)
 
    Zatím nebyly definitivně schváleny slety v roce 2017. O Randezvous se uchází Nitra (SK), nebo Raná (CZ), 45. IVGR bude pravděpodobně v maďarském Farkashégy, datum zatím nebyl určen. V příštím roce končí tříleté volební období některých hlavních představitelů klubu. Členská základna byla vybídnuta k „vyhecování“ vhodných vůdčích osobností z jejích řad pro vedoucí funkce. No a ještě k létání. Že se Ulf svezl asi se všemi, pro nás exotickými anglickými typy jsem se už zmínil. Kromě nich i třeba s Rhönsperberem a Minimoou. Méně se už snažil Jirka, ale i jeho letošní „sbírka“ není k zapomenutí. Já mám poslední dobou problém s nadváhou a od ní odvislých „extra large“ rozměrů. Přesto jsem neodolal opětnému svezení s rekordním anglickým Krajánkem. Zážitek, který mi vše vynahradil! Letové dny snad byly v Lasham všechny. V sobotu ráno balíme. Večer sice bude závěrečný ceremoniál s patřičnou oslavou, ale odpoledne nás čeká předplacené místo na trajektu z Doveru zpět na evropský kontinent.
 

 
    Dáváme sbohem Albionu, jeho křídovému pobřeží a pak opět po klidném Kanálu do francouzského přístavu v Dunkerque. Na lodi utrácíme poslední „babky“ za jídlo, kávu a suvenýry. Celou cestu Anglií, Francií, Belgií, Holandskem a Německem (23 hodin) opět řídil Ulf. Na Rané vypil kafe, přepřáhl tranďáky a vyrazil s Cobrou na HOP do Hronova. Co ještě dodat? Snad jen to, že letošní cestování jsme si hradili jako obvykle z naší kapsy, tj. z našich důchodů. Ale vzpomínky zůstanou a určitě záživnější než kdybychom stejné prachy utratili v nějakém tuniském či řeckém letovisku.
 

-jm-