Tak konečně mám čas i chuť v jednu dobu a mohu "hodit na papír" - teda spíš do notebooku můj zážitek z příletu na letošní Aero Expo v Příbrami. Takovým se snad mohou chlubit jen profesionální piloti z hodně frekventovaných letišť.
Větroň LF-109 Pionýr jsem slíbil pro statickou ukázku na výstavě pro oba dva dny. Protože to mám z Bubovic jen kousek přes Brdy, bylo domluveno, že to vezmu vzduchem. Moje představa byla, že mi dá vlekař pár set metrů nad vrcholek Brd a já pak už dokloužu. Slot pro přílet jsem dostal na 10:30, což se mi zdálo optimální a několik minut přede mnou a i po mně nebyl plánován žádný jiný přílet. Ale pro ty co to znáte jak to v aeroklubech chodí, místo startu v 10:10 jsem startoval v době, kdy jsem měl již přistávat. Navíc den předem - v pátek byla nízká oblačnost s deštěm a ta letadla, co měla přílety na pátek se všechna tlačila do soboty dopoledne. Na průšvih bylo teda zaděláno...
Naštěstí byl na věži "afisák", který by mohl řídit i na letadlové lodi, asi to i profík byl. Žádné vypnutí nad Brdami, ale pěkně nad střed letiště a můj vlekař dostal navíc pokyn nastoupat větší výšku. Vypnul jsem se nad středem dráhy, s velkým přebytkem výšky na okruh. Po větru jsem se zařazoval mezi dalších šest motorových letadel, která již na okruhu byla. Dostal jsem pořadí pět (čtyři přede mnou a dvě za mnou). Ty za sebou jsem nesledoval, ale ta čtyři přede mnou jsem viděl pěkně. Z mého pohledu se plazila po zemi. Víte všichni, jak pomalu historický větroň létá. Abych udržel horizontální rozestupy a letadla mi neulétávala, musel jsem mocně tlačit na knipl. Teprve při téměř maximální povolené rychlosti LF-109 se mi přestala letadla přede mnou vzdalovat. Kdyby to někdo monitoroval z větší výšky, tak jsem byl krásně zařazen do okruhu. Ve skutečnosti jsem byl o několik set metrů výš. Hezky jsem se bořil a při širokém okruhu a rychlosti 130 mi konečně došla afisova genialita. Vycházelo to přesně - mít o 100 m méně byl bych nucen se zkracovat. Musel jsem to hnát i na finále touhle rychlostí, protože se hlásila další letadla za mnou. Dalším problémem bylo dostat se s málo výkonnou ruční vysílačkou na frekvenci. Nechtěl jsem přistávat na asfaltovou ranvej, ale vpravo od ní do trávy. A navíc, protože nemohu pojíždět, potřeboval jsem vykomunikovat, jestli mám sednout dle vytýčení, nebo mohu být delší. V rádiu už byl takový cvrkot, že jsem to pomalu vzdával a rozhodl se sednout k téčku vpravo do trávy. Když už jsem měl venku brzdy, konečně : "OSKAR KILO 3903 sedejte delší do trávy vpravo s dotekem na úrovni věže". Brzdy zpět, zmenšení rychlosti na optimální opadání a vyšlo to přesně. Dojezd chvilku držím na kole a zastavuji přesně proti již vystaveným větroňům našeho POTK. Pak už jen počkat pár minutek, když zrovna nic nesedá a přes dráhu rychle na stojánku. Hurá.
A ještě k celé akci. Dle mého názoru tento typ výstavy - částečně srovnatelný s většími evropskými výstavami - u nás chyběl a je třeba jej podporovat. Navrhuji dokonce pro další výstavu, za dva roky, větší účast POTK, s vlastním malým stánkem.

-Míra Piskáček-