...ANEB JAK JSEM NEDOLETĚL SE ŠOHAJEM Z RANÉ DO NITRY
 
Deset dnů před zahájením IVGR v Nitře národní slet historických kluzáků na Rané! To ve mně probudilo dávnou myšlenku uskutečnit dálkový etapový přelet. Samozřejmě s historickým kluzákem.

Před několika lety jsem znovu uvedl do letového provozu Šohaje 125 v.č. 602, OK-1765 vyrobený n.p. Let Choceň v roce 1951. Tento kluzák dolétal roku 1972 v Broumově po 1290 hodinách a 2592 startech. Nebyl, jak bylo v té době pravidlem zničen, ale schován do stodoly. Po roce 1989 pak byl umístěn v krovech broumovského hangáru kde jsem jej roku 2000 objevil a po menších zádrhelech získal. Po roku práce byl zgenerálkován a dne 11. 9. 2002 znovu uveden do provozu. Od té doby jej provozuji i když jeho roční nálet není velký. Od GO má nalétáno 179 hodin převážně na akcích POTK a podobných srazech v zahraničí. O jeho cestování po Evropě vypovídají samolepky na kýlovce směrovky. Prováděl jsem s ním vzlety převážně aerovlekem ale také ve vleku za autem, gumicukem a naposledy v polské Bezmiechové pomocí gravitace, což je prosté spuštění z vrcholu kopce.

O nápadu etapového přeletu jsem informoval náš klub starých kluzáků POTK. Na jeho internetových stránkách byl presentován jako “EMILOVA VÝZVA“. Tím se z pouhé myšlenky stala pro mne povinnost letět. Potřeboval jsem pozemní doprovod s přepravníkem na Šohaje a v pohotovosti vlečnou. Tu se mi podařilo zajistit ve spolupráci s Dračí letkou z Trutnova. Na poslední chvíli se mi nabídl kamarád Láďa jako řidič tažného Dukáta, kterým měl táhnout přívěs. Naložili jsme Šohaje a 14. července vyjeli z Hronova na 250 km vzdálenou Ranou.

Hned druhý den po příjezdu se udělalo počasí vhodné k odletu. Vítr SZ , 6-8m/sec. Po čekání na kumuly, které se začaly tvořit v poledne po přehřátí na 28oC, jsem odstartoval ve 13:30 na trať. Předem jsem měl domluveno, že poletím z Rané přes Litoměřice, Hodkovice, Kozákov, Dvůr Králové a do Hronova, který měl být cílem první etapy. Na této trase kterou dobře znám, je větší množství letišť a nouzových ploch UL, které se dají použít k bezpečnému vynucenému přistání. Celkem asi 182 km. Ranský vlekař, náš sekretář POTK Pepa Mezera mě vytáhl do 600 m nad Ranou. Po vypnutí mi zůstalo 2 m stoupání. Vítr výškou zesílil a se Šohajem to pěkně cvičilo. Turbulentní stoupání skončilo ve 1400 m. Vzdálenost mezi kumuly pro Šohaje veliká a jejich životnost krátká. Začínám tušit že to tak snadné nebude. To už jsem u Lovosic, ale radši obracím, aby to dalo alespoň na UL plochu v Charvátcích. Tam to mám jen tak tak, když v tu ve 200 m brnklo vario na dva nahoru. V té turbulenci se zoufale snažím vydržet. Postupně se daří a po dotočení 1250 m znovu na daný kurs. Mraky se ale přede mnou sypou, vyklesávám ale dává mi to na UL letiště v Lovosicích. Na jeho úrovni mám 300 m výšky. Zkouším na jeho severní straně nasluněnou stráň. Opět se chytám a něco dotáčím. Teď mi to dává až na UL letiště do Remže. Situace se opakuje a já bojuji v rozbitých stoupáních na dokluz. Výška se pohybuje 300-500 m nad terénem Konečně po půl hodině trápení, ustřeďuji a vytáčím 1400 m, které mi dovolí dotáhnout Šohaje na bývalé vojenské letiště Hradčany. Tam visí veliký černý mrak s dobrou základnou. Dolétávám a v 700 m se ustřeďuji a dotáčím ten den největší výšku 1850 m. Celkem spokojeně pokračuji směrem na Ještěd . Teď mám konečně čas na výměnu baterií v GPS, což se mi předtím v té turbulenci nedařilo. Přilétávám k Ještědu a pouštím to po svahu na Hodkovice. Rychle ztrácím výšku, klesání chvílemi 4 m/sec. Najednou mám 800 m což mi ještě vzhledem k dosavadním zážitkům připadá celkem v pohodě. Kolem Hodkovic krouží spousta větroňů a tak se snažím pod nejbližším chytit. Než jsem se k němu dostal, tak byl níž než já a tak honem zpátky na svah. Nezaregistroval jsem ale změnu směru větru, který se utišil a stočil na JV. Nedaří se mi navázat ze svahu do termiky a tak po půlhodině lízání svahu dostávám od Hodkovice info svolení k dlouhému finále. Když už jsem byl na začátku dráhy, ohlášený jako delší k hangáru, vidím z levé strany holandského Astira, jak letí přímo na mě. Znovu volám info a dispečer navádí Holanďana na levou. Vše dobře končí, podrovnám, přistanu a s pomocí místních tlačíme Šohaje z dráhy k hangáru. Domlouvám si přenocování a volám telefonem Láďu, který zatím dojel s tranďákem k České Lípě a tak se asi za hodinu ukazuje na letišti. Rozbalíme bydlení, dáváme místní jedenáctku a večeři. Potom sedíme dlouho do noci s místními plachtaři a vedeme obvyklé řeči. Musím podotknout, že nás přijali velice mile a pohostinně.

16. 7. se ráno probouzím už s kuropěním v 5 hodin. Počasí na dnešek rosničkáři nenamíchali moc příznivě. Vítr z JV do 3m/s a čistou oblohu. Jdeme proto na houby. K obědu byla smaženice a teprve po půl druhé startuji za místní vlečnou. Vlekař nedbaje dohodnutého postupu, se mnu prolétává pěkně rovně stoupáky a pořád dál pryč od letiště. Ze zoufalství se vypínám v ničem. Kloužu proti větru ke Kozákovu, kde se chytám nad plochou vybranou na přistání pod jeho úrovní. Nastává boj s protivětrem a o každý metr výšky. Ta se pohybuje mezi 300 až 600 m. Dostávám se na dokluz UL letiště v Lomnici. Tam se zvedám nad nějakým tobogánem a plazím se dále směrem na Paku. Stará Paka UL letiště v dohledu a po chvíli i v dokluzu. Zkouším nafoukávané svahy ale není mi přáno nebo to neumím, prostě po půl hodině skřivánčího létání marný boj. Malý okruh a přistávám po větru, ale do kopce. Po 1,5 hodině letu asi 30 km. Do večera ještě daleko a tak volám doprovod, který je někde u Jičína a pak pilota Vojtu UL vlečné z Dračí letky. Domlouváme se na vleku. Po 16 hod. startujeme z kopce proti slabému větru. Táhne mě směrem k Horkám. V 600 m nalétáváme stoupák, vypínám a dotáčím na 1250. Nad svahem u Hajnice se tvoří chmurky. Namířím tam s vědomím, že když se nechytnu napoprvé, tak to do Trutnova na UL dotáhnu s bídou. Bůh Termoska se mi konečně odměnil za předešlé trápení výškou 1650 m. To mě sice nestačí na mateřské letiště do Hronova, ale dokloužu aspoň na svah Jestřebích hor za Trutnovem, který je nasluněný a nafoukávaný. Na svahu vyvažuji na rychlost nejmenšího opadání 65-70 km/hod., Šohaji vlastní a pokračuji pomalu domů do Hronova. Přistávám v 17:20. Současně doráží doprovod. Uklízíme Šohaje do hangáru a já mu, jako ostatně pokaždé s pohlazením děkuji, že jsme šťastně dorazili domů.

Tím slavně-neslavně skončil můj první plánovaný etapový přelet. Pro jeho pokračování jsem potřeboval aby mě doktoři vyřízli z těla něco co tam narostlo a kdyby se to zanedbalo, tak bych třeba létání už neužil. Autem jsem se vrátil do nemocnice v Mostě, kde mě pak 20. 7. operovali.

Věřím, že i příští léta dáme se Šohajem o sobě vědět. Nebylo to jednoduché, jak již ostatně přelety se starými kluzáky jsou. Bílá šlechta asi ohrnuje svoje bílé nosy, ale nakonec si to každý může zkusit.

Letu zdar!

Emil