Historické kluzáky a jejich piloti se opět setkali - již po jedenácté

Poslední národní slet historických kluzáků se konal od 3. do 11. července a i tentokrát na terénu plachtařsky slavném a historicky významném. Na místě konání mnoha velkých soutěží, sídle letecké školy, instruktorských kurzů a hlavně, na úpatí překrásných Krkonoš.

Velmi jsem se na tento slet a na hory těšil, zvláště po předchozím propršelém týdnu plachtařského soustředění v České Lípě. Tam jsme s Luďkem Souhradou v neděli dopoledne naložili na Patrany naše hýčkané strakáče (tj. v ranské kombinaci větroňové žluti, červené, bílé a modré) Šohaje s Orlíkem a vyrazili po silnici přes Mladou Boleslav, Jičín, Hořice vstříc Vrchlabí a také lepšímu počasí.

Mezitím již v sobotu proběhl ve Vrchlabí letecký den, při kterém pózovaly a i létaly historické stroje prvních dorazivších členů klubu. Na diváky určitě udělal dojem start gumicukem a následný ladný let "Vem to čerta" (Hols´der Teufel) Gerharda Malešky a Jiřího Leníka. Startovalo se ze stráně u prahu dráhy od města, s převýšením tak 70 m a kluzák z konce dvacátých let (!) krásně doletěl a elegantně přistál až dole u hangárů před diváky. Nedělní den byl vyhrazen pro pamětníky a významné plachtaře, kteří se sjeli ze všech možných končin zavzpomínat na "Vrchlabí" a "staré časy", povozit se v Kmotru a Pionýru. My jsme mezitím složili své strakaté stroje, naleštili je a přitom se těšili na slibované lepší počasí. Pro mě jakékoliv počasí, kdy neprší a dá se letět, po předešlém týdnu dovolené bylo úplným balzámem.

V pondělí nás překvapil silnější vítr vanoucí od jihovýchodu do hor, kde začaly naskakovat takové karikatury kumulků. No nic, nelenili jsme a vzhůru s dřeváky na start. Musím říci, že mě aerovlek do hor trochu zaskočil, na výškoměru tisíc metrů a stále jsem se potácel někde těsně nad zemí horskou. Místní vlekaři zcela zkušeně tahali do horských hřebenů, krásně nafukovaných, ale já byl v Šohaji, a po větru od letiště. Prostě obavy a pud sebezáchovy zvítězily a já raději prchl proti větru blíže rovin a letiště. Ale tam zas nebylo žádné stoupání. Tímto stylem jsem absolvoval tři lety, z nichž nejdelší mohl trvat tak 40 minut. Prostě nic moc, ale aspoň jsem si trochu posunul tu hranici opatrnosti v létání nad horskými svahy. Ten den byl jasně vidět rozdíl výkonů mezi kluzáky, byl to den Orlíků a Démanta. Ty totiž, vedeny rukou zkušených pilotů vesele brázdily nafukované svahy Krkonoš.

Nejlepším plachtařským dnem sletu byla středa. Naprosto nádherné počasí. Odstartoval jsem ještě poměrně brzo, hodinu jsem strávil zachraňováním se s Šohajíkem tak ve 200m nad prahem dráhy. A poté co jsem vyčerpaný přistál, to prostě začalo. Neváhaje, přesedl jsem do dalšího ranského stroje Ka 4 Rhönlerche, přibral s sebou na palubu místního kamaráda s kamerou a vyrazil do skvělé termiky. Jaký to byl pocit brázdit vzpěrami opatřenými křídly vzduch nad horskou šíjí mezi Černou horou a Sněžkou, pohlížet na chaty, lanovky, turistické výpravy z dvoumístného větroně o klouzavosti 18 a přesto vzhledem k počasí, zcela bezpečně. Ten den byly dosaženy pěkné výkony. Luboš Martiňák s Démantem nalétal 7 hodin a 3 minuty, dále s Orlíky Sváťa Vítek 5 hodin 8 minut a Luděk Souhrada 5 hodin 7 minut, který k tomu přidal 200 km.

Následující den se počasí výrazně zhoršilo, věnovali jsme se tedy letům "nahoru a dolu" s Kmotrem, Démantem a Luňákem, v pátek dorazila velmi silná fronta s bouřkami a za ní tak ošklivé počasí, že jsme v sobotu naše dřevěné naleštěnce složili a pomalu se rozjížděli domů.

Nikdy nezapomenu na krásné létaní nad horami. Také na společenské události, na výpravy do "Zámecké konírny" a tamní třešňové pivo, na skvělý večer s jazzovou kapelou na letišti a na všechny kamarády plachtaře.

Vrchlabského sletu se zúčastnilo sedmnáct historických kluzáků a větroňů. Tři z nich byly z Německa.

Tomáš Mezera

potk.tomas@volny.cz